Avantgardní turistika: letní byt Karla Teigeho

Meziválečná léta byla pro mladé Československo dobou, kdy se ve společnosti objevuje celá řada fenoménů, jež se později staly nedílnou součástí městského životního stylu. Rozmach průmyslu vede ve dvacátých letech nejen k nebývalé ekonomické prosperitě a ke sdílenému civilizačnímu optimismu, nýbrž má i bezprostřední dopad na způsob života širokých vrstev, především v nárůstu volného času. Ačkoli tak bytová nouze, ještě vyhrocená událostmi první světové války, není ani zdaleka vyřešena, celá řada obyvatel města opouští bulváry a uchyluje se do přírody. Tento útěk jim umožňuje dostupná železniční doprava a příslušníci středních vrstev poměrně záhy také vsedají do automobilů. Vůči volání divočiny však nejsou imunní ani příslušníci avantgardy. 

Umělecká a především teoretická kariéry Karla Teigeho je neodmyslitelně spjata s mondénním velkoměstským prostředím.  Jeho úvahy o povaze a náplni moderního života byly vždy zacíleny na obyvatele měst a ve svých statích se zabýval především pokrokem – ať už uměleckým, společenským či politickým.  Ze stejného zorného úhlu zkoumal i nové, nastupující médium – film. Přirozeně jej proto včlenil do svých úvah o polaritě, již spatřoval v životě moderního člověka a kterou pro něj zastupovala dvojice konstruktivismu a poetismu.

Film pro Teigeho byl uměleckým výrazovým prostředkem a kladl na něj nemalé nároky. Není proto náhodou, že už během dvacátých let, v době, kdy filmové médium teprve ohledávalo a formulovalo svoje možnosti, Teige brojil proti omezenosti formy. Jeho vlastní počiny na tomto poli se proto záměrně vymykaly běžným dobovým praktikám. Michal Bregant upozorňuje na dramatický rozdíl mezi scénáři psanými skutečně coby podklad k výrobě filmu a koncepty, na kterých spolupracoval Karel Teige s Jaroslavem Seifertem. Zatímco běžným studiovým produktům nebyla připisována téměř žádná umělecká hodnota, „partitura lyrického filmu Přístav“ z pera Teigeho se Seifertem naopak využívala bohatý jazyk, nebránila se básnickým obrazům a především se nesoustředila na vyprávění příběhu. Oba autoři definovali svůj cíl o několik měsíců dříve v úvodu ke své první filmové básni „Pan Odysseus a různé zprávy“ následovně: „Sluší se tu vystříhati se všech metod literárních a pokusiti se o využití všech možností optických a pohybových, které lze, (..) skomponovati i v anekdoty a grotesky bez literární pachuti, jen na základě optických asociací, optických metafor a básnické transpozice.“ Namísto toho měly předkládané poetické obrazy budovat magickou atmosféru a inspirovat diváka k emocionálnímu prožitku.

I zde však hraje nemalou roli turistika a cestování. Teige sdílel svůj zájem o vzdálené krajiny a dlouhé cesty se svými druhy ze Svazu moderní kultury Devětsil. Výrazem této společné vášně se staly obrazové básně pojednané metodou koláže. Stejně jako film byly vnímány jako další krok v nahrazení jedinečného uměleckého díla mnohem přístupnější a demokratičtější mechanickou reprodukcí a stejně jako v Teigeho filmových partiturách se i v obrazových básních objevují četné cestovatelské motivy.        

Karel Teige byl náruživým cestovatelem. Turistika pro něj dokonce byla osobitým a svébytným druhem poesie a trval na tom, že básník je pouze moderním cestovatelem, který pozoruje své okolí. Sám organizoval kolektivní výlety za poznáním přírodních krás či historických pamětihodností, k nimž připravoval podrobné cestovní itineráře. Ve svých dopisech se o nich vyjadřuje jako o zdrojích inspirace a vzrušení; výlet pro Karla Teigeho byl „dnem, jenž bude prožit způsobem nad pomyšlení příjemným“.

Ve svém nadšení nebyl sám. Trávení volného času mimo město se stalo během let první republiky rozšířeným způsobem odpočinku. Valná většina rekreantů však na rozdíl od Teigeho nehledala oddech v cestování, nýbrž v pobytu na letním bytě. V mnoha případech to byla touha motivovaná ryze prakticky; zmiňovaný rozvoj průmyslu s sebou přirozeně nesl i neblahé dopady na životní prostředí a řada obyvatel měst cestovala zcela prozaicky „na vzduch“. Na konci třicátých let se k nim připojil i Karel Teige. 

Jan Gillar, který navrhl též Teigeho dům v ulici Na Šalamounce, se ujal i návrhu na skromný venkovský příbytek – i přes své výlučné postavení v avantgardních kruzích Karel Teige totiž rozhodně nepatřil ke stavebníkům oplývajícím finančními prostředky. Gillar pro Teigeho navrhl patrový domek s pultovou střechou a otevřenou verandou. V přízemí měla být obytná hala a v patře tři oddělené pokoje. Ani v této stavení úloze se stavebník a jeho architekt nevzdali myšlenky  kolektivního bydlení a dále zkoumali možnosti sdíleného a osobního prostoru integrovaného do jedné stavby. Gillar v návrhu princip funkcionalistického urbanismu a rozdělil stavbu na zóny propojené schodištěm. Přízemí se mělo stát místem „kolektivních“ aktivit, zatímco patro mělo být útulkem.

Venkovský dům byl nakonec realizován v okleštěné verzi a Karel Teige a Jožka Nevařilová se z něj netěšili dlouho. Těsně před vypuknutím druhé světové války byli nuceni v něm ubytovat uprchlíky ze Sudet a záhy po jejím skončení jej prodali. 

Zajímavým aspektem návrhu je architektova snaha se vypořádat nejen s nároky avantgardní architektury, ale i s požadavky formující se chatařské subkultury. Venkovský dům Karla Teigeho se nalézal v Novém Vestci nedaleko Lysé nad Labem. Právě okolí Prahy bylo díky zajímavému krajinnému rázu i dopravní dostupnosti už od počátku 20. století zaslíbenou zemí chatových osad. Jan Gillar využil typickou – a levnou - stavební technologii a navrhl pro Karla Teigeho srub. Zároveň však organizoval okenní otvory, balkony i dveře na ploše fasády způsobem typickým pro funkcionalistickou architekturu využívající moderní technologie. 

Letní byt Karla Teigeho je posledním z jeho počinů coby stavebníka. Zadával jej svému příteli Gillarovi v době, kdy se plně věnoval surrealismu na úkor teoretické a polemické reflexe avantgarní architektury. Přestavba domu v Černé ulici, realizace činžovního domu v ulici Na Šalamounce i projekt jeho venkovského domku však svědčí o těsném propojení teoretických názorů Karla Teigeho s jeho životním stylem.