MALÝ KOLEKTIVNÍ DŮM KARLA TEIGEHO

Meziválečná architektonická avantgarda se v celé Evropě zabývala otázkou bydlení. Bytová nouze  po první světové válce se ještě prohloubila v letech hospodářské krize a v očích představitelů avantgardy se stala nejpalčivějším problémem dělnictva. Pravidelná setkání CIAM, Mezinárodního kongresu moderní architektury, byla této otázce zasvěcena v roce 1929 během frankfurtského zasedání i o rok později v Bruselu. Zde se objevují témata minimálního bytu i kolektivního domu. Možnost kolektivního bydlení navíc souzněla nejen s levicovou politickou orientací pokrokových architektů, ale byla i výrazem utopické lepší budoucnosti,v níž každý jedinec naplní své možnosti a byla tak spojena například i s otázkou ženské emancipace. O hojně diskutovaná témata se jednalo i v československém kontextu, kde byl jejich dlouhodobým proponentem zejména Karel Teige.

Karel Teige se otázkami architektonické tvorby zabýval z teoretického hlediska. V okruhu tvůrců, kteří byli spjati se Svazem revoluční kultury Devětsil, rezonovalo zejména jeho chápání účinků jednotlivých druhů umění. Pro Teigeho se umělecká tvorba skládala z uměleckých druhů, které působí na intelekt svých konzumentů a naplňují jejich fyzické potřeby a z oborů, jež je doplňují zaměřujíce se ve svém působení na lidskou emocionalitu. Tyto protiklady se v okruhu Devětsilu projevily jako vzájemně se doplňující směry konstruktivismu a poetismu. Zatímco se konstruktivistické tvarosloví mělo rozvíjet v typografii, designu a především v architektuře, poetické kvality moderního života mělo vyjadřovat zejména malířství. 

Poetismus ovšem nezůstal omezen pouze na jediný vyjadřovací prostředek. Naopak se stal impulsem k objevování půvabu moderního velkoměsta. V architektonických návrzích tvůrců Devětsilu se tak objevují atributy této nové podoby krásy: reklamní plakáty, neónové nápisy či barevné markýzy kaváren. Ani myšlenka estetického působení města není Karlu Teigemu cizí; v jeho pojetí se však jedná o přesně definované oblasti, o „magická města nové poesie“, jež jsou součástí rozsáhlejšího racionálního urbanismu a vyvažují jeho strohost.  

Účelnost, úspornost a racionalita konstruktivismu se tak nakonec vzývanými ideály staly v okruhu revue Stavba, nikoli v samotném Devětsilu. Karel Teige ve zdejší redakci působil už od počátku dvacátých let a v roce 1929 na stránkách tohoto časopisu vedl svou proslulou polemiku s Le Corbusierem, v níž obhajoval své pojetí architektury jako výsostně racionálního odvětví lidské činnosti, jež je spíše vědou než uměním, protože jeho formy jsou diktovány účelností, nikoli estetickým působením. Architekti, kteří tuto definici přijali, rozvíjeli Teigeho koncepci v rámci takzvaného vědeckého funkcionalismu. Tvůrci jako například Oldřich Starý či Jiří Štursa se považovali za inženýry sledující pouze funkčnost, nikoli dekorativnost výsledného tvaru.

Přestože Karel Teige chápal architekturu jako činnost ryze racionální, rozhodně v jeho pojetí nebyla zbavena ideologického rozměru. Podstatnou roli tak hrály rovněž Teigeho politické názory a jeho obdiv k soudobé sovětské architektonické scéně. V sovětském kontextu sledovala podobné cíle jako Teigeho vědecký funkcionalismus skupina OSA. Její představitelé, na rozdíl od důrazu na formální stránku architektury, který vyznávali umělci v okruhu VCHUTEMAS, usilovali o proměnu architektonické práce. Mezi členy OSA proto byli přizváni i sociologové či inženýři, kteří měli architektonickou tvorbu pomoci obohatit o technické, sociologické a samozřejmě i politické aspekty. Kolektivní dům, jenž by poskytoval svým obyvatelům jednak hromadné služby v podobě jídelen, prádelen, školek, jeslí, ale též knihoven a tělocvičen, a jednak nerušené soukromí minimálních spacích kabin, představoval pro architekty OSA nesmírně přitažlivý koncept. Už v roce 1927 uspořádal spolkový časopis anketu o domě-komuně. Její výsledky byly využity k uspořádání architektonické soutěže, jejímž cílem bylo zdokonalit prototyp kolektivního domu. Vzhledem k politickým tlakům byla však tato myšlenka v Sovětském svazu na počátku třicátých let opuštěna.

O to živější však byla v Československu. Teigeho pojetí minimální bytu, stejně jako kolektivního domu, bylo ovlivněno jeho obdivem k novému socialistickému státu a mělo proto být ideologicky správným řešením bytové nouze naplňujícím potřeby přechodu mezi kapitalistickou a socialistickou společností. V kolektivních domech byla proto absence manželské ložnice či kuchyně vysvětlována jako zrušení buržoazních přežitků, stejně jako výraz nutnosti osvobodit stále více zaměstnané ženy od břemene domácích prací. 

Karel Teige se však nespokojil pouze s teoretickou argumentací, nýbrž uvedl své názory do praxe. Důkazem je projekt architekta Jana Gillara na Teigův dům, situovaný v kopcovité zahradní části pražského Smíchova. Ačkoli výsledná stavba zapadá svým měřítkem do rámce okolní zástavby, zdaleka se nejedná o rodinný dům. Tento stavební typ byl v očích Karla Teigeho nejčistším výrazem buržoazního sobectví a přímým opakem hodnot, které ztělesňovalo kolektivní bydlení. Jan Gillar proto svému devětsilskému druhovi navrhl stavbu, která nesla rysy činžovního i kolektivního domu. Kromě prvního patra, které bylo vyhrazeno k obývání Teigemu a jeho partnerce Jožce Nevařilové a bylo organizováno podle principů kolektivního bydlení, byla v každém podlaží ještě dvojice malých bytů vybudovaných spíše s ohledem na pohodlí, než na pokrokové smýšlení svých obyvatel. Teigeho maminka, teta či sestra, stejně jako kolegyně Jožky Nevařilové z Městské knihovny, obývaly proto byty s poněkud tradičnější dispozicí.

Naopak Karel Teige a Jožka Nevařilová se i v novém domě přidrželi rozvrhu svého prvního obydlí v Černé ulici. I v tomto případě se proto jedná o dispozici o třech příčných traktech. Každému obyvateli je vyhrazena jedna poměrně velkorysá garsoniéra vybavená vlastním spacím koutem i pracovním prostorem. Naopak kuchyně je zredukována na „kuchyňskou niku“. Důraz je také kladen na hygienické podmínky – na jižní straně proto k bytu přiléhá balkon přístupný z obou oddělených zón, který otevírá celé patro čerstvému vzduchu a který také umožňuje svým uživatelům nerušené slunění.

Posunem oproti bytu v Černé ulici je však vztah k přírodě. Romantika dálek byla vystřídána romantickými kvalitami přírodního rámce, do nějž je dům zasazen. Stupačky asociující dobrodružné prostředí parníků byly nahrazeny výhledem do zeleně a zimní zahradou v garsoniéře Jožky Nevařilové. 

Jan Gillar v zakázce pro Karla Teigeho využil zkušenosti z architektonické soutěže družstva Včela, kam přispěl kolektivním domem kombinujícím deskový a věžový typ stavby. Dům, který pro Teigeho navrhl, nepochybně naplňuje avantgardní představy o moderním městském životě. Svým nevelkým měřítkem a respektem k ostatním obyvatelům, se ale také liší od soudobých rozsáhlých projektů využívajících myšlenku kolektivního života. Gillarův dům pro Karla Teigeho je proto nejen významnou realizací avantgardní architektury, nýbrž i domem, který tematizuje hranice celého avantgardního projektu.     

Obrázky k článku:

kolektivní dům družstva Včela - Rostislav Švácha, Od moderny k funcionalismu: proměny pražské architektury, Praha 1995.

ostatní reprodukce - Karel Teige (1900-1951), katalog výstavy, GHMP 1994.