FILMOVÁ METROPOLE NA KOPCI

V baťovském Zlíně představovalo filmové médium nejen základní způsob kulturního vyžití, prostředek výchovy četných studentů zdejších vzdělávacích zařízení či nástroj reklamního působení. V koncepci Tomáše i Jana Bati byla filmu přisouzena role integračního média celé široké pospolitosti zaměstnanců Baťových závodů. Ačkoli tak zdejší filmové ateliéry vznikají poměrně pozdě, až v době, kdy už byly vybudovány nejvýznamnější veřejné i průmyslové stavby nového Zlína, představují významné gesto, jímž se Zlín přihlásil k ideálu moderního a dynamického průmyslového města.

Koncept průmyslové metropole byl zásadní pro zlínský urbanismus. Idea zahradního města, kterou František Lydie Gahura představil v roce 1927 ve svém celkovém plánu pro nový Zlín, byla obohacena o symboliku centra, která odpovídala industriální povaze městského celku. Náměstí Práce se tak v Gahurově plánování stalo nejen ústředním prostorem, ale i navýsost symbolickým prostorem: „Toto náměstí jest především skutečným náměstím práce. Všechny jeho komunikace ústí v širokou a bezpečnou cestu k hlavní bráně závodů, jíž denně čtyřikrát prochází třiadvacet tisíc spolupracovníků závodů. Prostředí, jímž přicházejí ke svému každodennímu dílu a jímž je v poledne a večer odpouštějí, má býti takové, aby probouzelo lidskou důstojnost i lidskou inteligenci, nadšení a odvahu, jež jsou hlavními motory trvalého pracovního úspěchu.“ V totožném duchu bylo rovněž náměstí používáno; J. A. Baťa je považoval v prvé řadě za monumentální shromaždiště a během prvomájových oslav zde prezentoval úspěchy celé firmy. 

V baťovském myšlení nebyla myšlenka práce ani zdaleka spojena pouze s industriální výrobou a masovou produkcí. Stejně podstatnou roli hrála práce i v ideálu živé zlínské kulturní scény. V tomto ohledu však byla chápána jako úsilí o zdokonalení sebe sama. Jedinec, či slovy baťovského managementu spolupracovník závodů, měl neustále usilovat o rozšíření vlastních vědomostí, znalostí a dovedností. Nemalou měrou mu v tomto snažení mělo být nápomocno právě filmové médium. Film byl proto vnímán jako samotný základ základ kulturního života.

Ani ten však nebyl oproštěn od vlivu baťovských závodů. Cílem mediálního působení na veřejné mínění i na vlastní zaměstnance měla být představa všech pracovníků jako široké rodiny, v jejíž čele stojí moudrý patriarcha. Kromě tiskovin a modernisticky zpracovaných naučných hesel, která zdobila zlínský veřejný prostor, byl hlavním prostředkem šíření tohoto obrazu právě film. Dělo se tak jednak na základě tematiky snímků, ale mnohem podstatnější byly pro prohlubování pocitu sounáležitosti filmová představení. Není proto překvapivé, že první český filmový festival proběhl právě ve zlínském Velkém kině na počátku 40. let. Podobná snaha byla ještě důležitější po expanzi Baťových závodů do dalších měst v Čechách a na Slovensku.      

Zlínské prostředí se živě zajímalo o všechny fenomény moderního městského života. Film se v Baťově koncernu poprvé objevil jako nástroj reklamy. Velmi záhy se ale zdejší produkce rozšířila o vzdělávací a dokumentární snímky. Ještě před významnou kapitolou zlínského animovaného filmu byly zdejší ateliéry první specializovanou výrobnou dokumentárního filmu s dlouhodobým tvůrčím plánem v celé Evropě.   

V polovině 30. let se ve Zlíně konal konkurz na budoucí spolupracovníky zdejších filmových ateliérů. Jeho vítězové, zejména Elmar Klos a Alexander Hackenschmied, se značnou měrou podíleli na utváření podoby československého meziválečného filmu. Modernost jejich počínání byla v rovině hmotné kultury vyjádřena rovněž komplexem ateliérů v Kudlově, kde pracovali. Kudlov se stal městskou částí Zlína až v roce 1938, ale už o dva roky dříve zde byla dokončena budova filmového studia. Jejím autorem byl Vladimír Karfík. Vznik filmových studií byl spjat s fungováním koncernu Baťa a totožná myšlenka se zřetelně objevuje i ve formách jejích budov. 

První postavenou stavbou byl velký ateliér o rozměrech 12 x 18 metrů, doplněný o nezbytné provozy, které měly obsluhovat samotné natáčení. V komplexu se tak dále nacházela truhlářská dílna, měnírna proudu a laboratoř. Stejně jako v ostatních veřejných či průmyslových budovách postavených firmou Baťa, i zde jsou patrné typické rysy baťovské architektury. Jedná se zejména o barevnost spojující okr cihel s bělostí linií překladů, které jsou patrné na neomítnutém průčelí a důrazem na tektoniku i úspornost stavby upomínají na funkční a ekonomické požadavky, které jsou v prvé řadě na budovy kladeny. Neméně typické jsou i úzké a vysoké okenní otvory, které se zařezávají do hmoty zdi a vnášejí do rastru překladů a ploch dynamický prvek.

Velmi zajímavá je rovněž kancelářská budova filmových ateliérů. V rytmu návrhu a zejména v umístění schodiště se zřetelně ozývají baťovské modulové stavby. Význam a modernost, které byly filmovému médiu připisovány, se však projevují i zde. Kancelářská budova je sice vystavěna v typické kombinaci barev, ale kompozice hmot už se od charakteristických rysů baťovské architektury odlišuje. Představené bíle omítnuté první patro nesené subtilními pilíři doslova naplňuje představu o filmu jako o kulturní nadstavbě pragmatické průmyslové produkce. Horizontální kompozici pak narušuje oblý objem schodišťové šachty, který je k budově připojen ze strany. Kontrast vertikálního a horizontálního architektonického objemu je ještě zdůrazněn linií vysokých oken schodiště.

Mašinisticky oblé prvky se objevují i na budově A, jejíž vstup je zdůrazněn nejen ústředním vystupujícím rizalitem, nýbrž právě i dvěma předsazenými výkladci. Společně s velmi výraznou patrovou římsou, která budově s tradičním rozvržením ploch dodává na hravém výrazu, představují rysy, které povyšují účelnou budovu na architektonické dílo.

Komplex filmových ateliérů nad Zlínem díky podobným vynalézavým hrám se základními prvky baťovské architektury tvoří stavby, které zřetelně promlouvají o své příslušnosti k baťovskému impériu, ale neméně jasně sugerují volnost imaginace vyhrazenou filmové tvorbě.