Před nedávnem se na pultech knihkupectví objevily Hvězdy stříbrného plátna, kniha, která pojednává o osudech herců z první republiky. První dny prodeje ukázaly, že jsou mezi námi stále ještě lidé, kteří mají o toto téma zájem. Dílo se dobře prodává a autor už začíná přemýšlet o druhém díle. Knihu obdržela i naše redakce a po jejím přečtení musíme konstatovat, že je udělaná profesionálně, velice čtivě a jsou v ní zajímavé informace - některé obecně známé a jiné spíše pozapomenuté. Ke knize máme vřelý vztah i z toho důvodu, že nás toto téma velice zajímá a máme rádi archivní české filmy.

Televizní a rozhlasový moderátor, spisovatel, publicista a herec. Tím vším je Aleš Cibulka, jehož hlas i tvář je spojena s řadou českých televizních a rozhlasových projektů. Slovo „českých“ je obzvláště na místě, neboť více než kladný vztah k českému jazyku je jeho silnou zbraní. Zvlášť v dnešní době, kdy se to moc tzv. nemusí. Po studiu na Vyšší herecké a moderátorské škole začal pracovat v rozhlase i televizi a oběma médiím je věrný dodnes. I když své pole působnosti dávno rozšířil o mnohem větší okruh…

Nejznámější osobnost české taneční scény, sólový tanečník a šéf baletního souboru pražského Národního divadla, sólista a šéf baletu Laterny Magiky, hostující umělec předních tanečních scén v mnoha zemích, choreograf, představitel řady filmových a televizních rolí, zpěvák, herec, režisér, čtyřnásobný vítěz soutěže Televizní rolnička o nejpopulárnější osobnost v oboru tanec a její absolutní vítěz v r. 1985, pedagog pražské taneční konzervatoře, umělecký šéf baletu ND v Bratislavě. To všechno byl a je žijící legenda Vlastimil Harapes. Charismatický muž s výjimečným a všestranným talentem. Osobnost, která se rodí jen vzácně.

Pátrala jsem po informacích o známé herečce a dabérce Ivaně Andrlové. Kromě oficiálního a velice stručného životopisu, objemného výčtu báječných rolí a řadě klepů z bulvárního tisku jsem se nedozvěděla téměř nic.  Nelenila jsem a dala si za úkol přece jenom se nějakých solidních informací dopátrat. A kde jinde, než přímo u Ivany…

Režisér Jiří Sequens by letos oslavil devadesátiny. Narodil se v Brně 23. dubna 1922. Vystudoval gymnázium a brněnskou konzervatoř, za okupace začínal jako mladý herec v brněnském Zemském divadle. Po válce odjel studovat na moskevskou Vysokou filmovou školu a na ni navázal studiem pařížské vysoké filmařské školy IDHEC. Po návratu se uplatnil jako režisér v divadle E. F. Buriana, kde poznal svou budoucí manželku Zdenu, která tu pracovala jako sekretářka. K filmové práci se poprvé dostal v r. 1949 spoluautorstvím filmového scénáře s Jiřím Slavíčkem. Scénáře psal i v pozdějších letech, ale pouze ke všem svým hraným snímkům a seriálům. Jeho režisérským debutem se stal v roce 1951 film „Cesta ke štěstí“. 19 let působil jako pedagog na FAMU. S jeho dcerou Sylvou jsme si povídaly o dalších obdobích jeho života…

Z oficiálních webových stránek: Kvarteto Sestry Havelkovy vzniklo osamostatněním dámské vokální sekce Originálního pražského synkopického orchestru v roce 1994. Do té doby existovalo pouze trio, v němž se jednotlivé členky střídaly podle odchodů na mateřskou dovolenou. V momentě, kdy se ocitly v počtu čtyř netěhotných, nechtěly se už opustit a začaly zpívat čtyřhlasně. V roce 1995 odcházejí Sestry Havelkovy společně s Ondřejem Havelkou z OPSO a stávají se součástí nového orchestru Melody Makers Ondřeje Havelky. Zároveň však pokračují v sólových aktivitách. Budují si svůj malý orchestr pod vedením kapelníka Jaroslava Šimíčka…

PhDr. Václav Cibula byl redaktorem, prozaikem, dramatikem a překladatelem. Převyprávěl řadu dobrodružných románů pro mládež, byl autorem rozhlasových a televizních her, zábavnou a atraktivní formou zpracoval velké množství pověstí z Čech i ze světa. Mládeži i dospělým čtenářům dokázal ojedinělým způsobem přiblížit dějiny a pověsti s nimi spojené. Svými překlady pohádek z francouzštiny a španělštiny se navždy zapsal do našeho literárního fondu. Jeho žena Vlasta Cibulová mě nechala trochu nahlédnout do jeho autorské „kuchyně“ a musím říci, že se mi zatočila hlava z okruhu témat a objemu práce, kterou zvládl jeden člověk. Bohužel používám čas minulý, protože Václav Cibula v roce 2009 odešel do svého světa legend. Bylo mu 84 let.

Budova Československého rozhlasu na tehdejší Fochově třídě byla slavnostně otevřena v prosinci 1933, je památkově chráněna a hrála významnou roli v moderních dějinách, jak v roce 1945, tak i 1968. Rozhlas v ní sídlí dodnes, jen došlo k jeho přejmenování na Český rozhlas a ulice se jmenuje Vinohradská.

Před lety jsem se sešla s velkou legendou ledního hokeje, bývalým reprezentačním hokejovým brankářem Jiřím Holečkem. Domluvili jsme se na krátkém rozhovoru, ale hned zpočátku mi bylo jasné, že rozhovor nebude krátký, ale zato mimořádně zajímavý. Jen málo sportovců se může pochlubit podobnými úspěchy jako on, v jedné věci je dokonce nepřekonaný: dosud se žádnému světovému brankáři nepodařilo být pětkrát vyhlášen nejlepším na světě. Jiří Holeček je nekorunovaným králem a zatím nenašel nikoho, komu by své pomyslné žezlo mohl předat.

Nikdy by mě nenapadlo, že se setkám s dámou, jejíž hlas jsem jako dítě slýchávala z reproduktoru rádia značky Chorál, či lehoučce praskajících šelakových desek gramofonu. A přece se to stalo a já se sešla s paní Věrou Kočvarovou, zakládající zpěvačkou tria sester Allanových. Toho tria, které bylo legendou zlaté éry hudebního nebe a je stále spojeno se jmény tak populárními, jako byli R. A. Dvorský, Karel Vlach, Jan Werich a dokonce i Karel Hašler. Z tria bylo později kvarteto a za dobu svého působení v letech 1940–49 nahrály dámy více než 100 populárních skladeb.