Historie
Stolování ve středověku
Pocit neustálého ohrožení hladem vedl k tomu, že lidé jedli rádi, a pokud měli možnost, přejedli se. V představách středověkého člověka se pojem štěstí spojoval s hojností jídla a pití. Jednou z nejoblíbenějších bajek bylo vyprávění o poutníkovi, který se dostal do země, kde zdi domů byly z masa, střechy ze šunky a sloupy z klobás. Vypravěč však musel tuto zemi opustit a pak již nenalezl cestu zpátky.
Hladem ke zbožnosti
Půsty nejsou duchovním objevem křesťanství. Stejně jako mnoho jiných rituálů, i tento převzalo křesťanství z judaismu. O půstech jako prostředku dosažení čistoty, nezbytné ke spojení s Bohem, se běžně píše ve Starém Zákoně a jde tedy o nezpochybnitelnou biblickou praktiku. Přesto nepatřily v počátcích křesťanství půsty k závazným rituálům, ale bývaly projevem osobní zbožnosti. Jinými slovy – neexistovaly pro ně žádné předpisy a věřící, který chtěl demonstrovat svou zbožnost, držel půsty podle svého uvážení. Jenže církev je úřad jako každý jiný, a tak postupně vymýšlela nejrůznější předpisy, jejichž dodržování se kontrolovalo.
Svátek bláznů
Od nejstarších časů lidé oslavovali konec zimy a příchod jara. Pro naše dávné předky nešlo jen o záležitost kalendáře, jak se na proměny počasí díváme dnes my. Pro ně to byl zásadní zlom v běhu roku. Jaro symbolizovalo život a zima smrt. Konec zimy byl proto okamžikem, který dával naději, probouzel přírodu, znamenal očekávání nové úrody. V pohanských kultech se často probuzení přírody spojovalo s plodností ženy, neboť většina předkřesťanských náboženství si potrpěla na jednoduché symboly, které byly všem srozumitelné (teprve křesťanství přišlo s komplikovanou mystikou Kristova umučení a naděje na spasení).
Zdislava z Lemberka
O světici s erbem lva (náležel rodu Markvarticů, k němuž patřil i její manžel Havel z Lemberka) existuje mnoho statí, knih a dokonce i film. To samozřejmě navozuje pocit, co vše o skutečné historické Zdislavě víme. Ale je to hrubý omyl. Reálných, historicky věrohodných zpráv je jako šafránu. V době, když žila, se o ní téměř nikde nepsalo a autentická svědectví vůbec neexistují. Objevuje se poprvé až ve Žďárské kronice a v Dalimilově kronice. Obě však byly napsány na počátku 14. století a tedy nejméně padesát let po její smrti. I v nich je reálných zpráv minimum, pouze se tu velebí její svatost.
Karel IV. a Noc na Karlštejně
V muzikálu Noc na Karlštejně je život na dvoře císaře Karla IV. vykreslen s nadsázkou, odpovídající zábavnému žánru filmu. Kdysi se dokonce objevily kritiky, že je podobné znevažování Otce vlasti nedůstojné. O tom, co vše Karel IV. vykonal, se lze dočíst v každé učebnici dějepisu. Co se ovšem většinou dočíst nejde je fakt, že v životě Karla IV. byly i chvíle, kdy se chováním hodil spíše do rozverného muzikálu než do strohých a suchopárných učebnic.
Tři králové nebyli tři
Toho, kdo zažil nějakou událost a pak si s údivem přečetl v novinách, že to bylo úplně jinak, než on viděl na vlastní oči, jistě neudiví fakt, že ani biblická publicistika se nevyvarovala různých zkreslení. Nepřekvapí tedy, že Tři králové nebyli tři a vlastně to ani nebyli králové. Již první křesťané slavili den 6. ledna. Šlo však o jeden z nejstarších svátků, spojených s osobou Ježíše Krista, nikoli se Třemi králi. Podle Nového Zákona se toho dne slavilo Zjevení Páně nebo též Ježíšovo pokřtění. Tento svátek se slavil ještě dříve, než den Narození Páně (tedy Vánoce).
Rudolf II. – duševně nemocný panovník
Rudolf II. byl posledním císařem, který si za své sídlo zvolil Prahu. Ta se díky jeho dvoru stala před třicetiletou válkou skutečnou metropolí a centrem zemí na sever od Alp. Na druhou stranu to byl panovník, který svým lavírováním v náboženských otázkách situaci v habsburské monarchii jen zhoršil, a mnohé jeho kroky ve svém důsledku vedly k vypuknutí třicetileté války. Navíc nebyl zdaleka tak příjemným mužem, jak ho ve filmu Císařův pekař nezapomenutelně ztvárnil Jan Werich. K stáru totiž trpěl duševní chorobou.
Pokoj lidem dobré vůle na zemi!
Vánoce jsou svátkem, který v zimním čase po celá staletí hluboce ovlivňoval život celé křesťanské Evropy. A ovlivňuje náš život i dneska. Stačí se jen podívat na nabídky obchodů, horečnaté nákupy a nedočkavé tváře dětí. Téměř všichni cítíme zvláštní rozechvění, dáváme si předsevzetí, že budeme lepší. A takový byl smysl Vánoc od nejstarších časů. Půvabná legenda o narození bezbranného dítěte, které se mělo stát Spasitelem všech, kteří v něj uvěří, má v sobě zvláštní sílu, která po staletí fascinovala celé generace lidí.
Advent – nejstarší křesťanský svátek
Advent byl v křesťanském pojetí roku spolu s Velikonocemi nejvýznamnějším cyklem náboženských oslav. Délka adventu se mění a mění se také den, kdy začíná. Je to sváteční cyklus, který předchází Štědrému dni a trvá zhruba čtyři týdny. Začíná v tu neděli, která je nejblíže ke svátku sv. Ondřeje, který se slaví 30. listopadu. V letošním roce tak připadá tato neděle na 2. prosince.
Jan Roháč z Dubé
Snad žádné období českých dějin netrpí tak obrovskou mírou idealizace a částečně i mystifikace jako husitství, a především pak jeho konec, spojený s porážkou u Lipan. V této souvislosti se za národního hrdinu vyzdvihoval Jan Roháč z Dubé, který „sám proti všem“ nesklonil hlavu a bojoval dál za husitské ideály. Je však třeba říci, že skutečnost byla méně romantická. Pravdou je, že nebyl ani sám a ani nebojoval za ideály, ale za vliv a majetek.